Stručná vodárenská historie
Budování vodovodního řadu
Budování vodovodního řadu
Voda. Jeden ze základních elementů, které potřebujeme k životu. Dnes stačí jen otočit kohoutkem a máme vody, kolik potřebujeme, ale bylo tomu tak i dříve? Pojďme se na to spolu podívat...
Lidé obývají Zemi už statisíce let, stejně tak dlouho tedy existuje i spotřeba vody. V dávných dobách lidé vodu získávali jen tam, kde tekla – v řekách, jezerech, potůčcích… pili ji přímo na místě, nebo ji přenášeli v kožených vacích, ušitých z ulovených zvířat. V té době lidé žili kočovným způsobem, putovali z místa na místo a teprve když se usadili a založili vesnice, začali budovat první studny.
Města potřebovala vodu
V době vzniku prvních starověkých civilizací, například Sumerské říše, Starověkého Egypta a jiných, potřebovali lidé čerpat vodu stále více. To proto, že se začala stavět velká města a zintenzivnilo se zemědělství. Kvůli tomu už jim dosavadní způsob, čerpání vody přímo z řeky nebo z malých studní, nestačil. V různých obdobích a na různých místech se k získávání vody přistupovalo rozdílně. Například na území Starověkého Egypta, byla hlavním zdrojem řeka Nil. Ta se pravidelně rozvodňovala a zúrodňovala celou oblast. Aby se voda z řeky dostala co nejdále, vymysleli Egypťané zavlažovací systém, který vodu rozváděl do širokého okolí. Ve Starověkém Řecku zase budovali první vodovody, které přiváděly vodu až do domů bohatších obyvatel. Řekové dbali na hygienu a nedílnou součástí jejich měst byly lázně, do kterých se lidé chodili nejen umýt, ale sloužily i jako místo setkávání. Starověký Řím se pak proslavil svými akvadukty – desítky až stovky kilometrů dlouhými stavbami, které přiváděly vodu z dalekých zdrojů až do měst.
Ve středověku, který nastal po pádu poslední starověké civilizace, Východořímské říše, byla spousta dříve běžně používaných zařízení zapomenuta. Mohl za to fakt, že dřívější velká města byla během válek rozbita, zařízení zničeno a nová infrastruktura nebyla vybudována. A když znalosti nevyužíváte, jsou postupně zapomenuty… Nově zakládaná města tak často neměla vodovody ani kanalizaci, a lidé v nich žijící měli jako zdroj vody jen blízké řeky a studny. I když se snížily standardy pro to, jakou vodu používat, či jak často se mýt, lidé si stejně dávali pozor, na kvalitu zdrojů, protože dobře věděli, že používání příliš špinavé vody vede k různým nemocem nebo smrti.
První vodárny
Jak města rostla, vzrůstala i spotřeba vody a začaly se budovat první vodárny. Dnes již většina z nich neexistuje, ale často se dochovala alespoň vodárenská věž, která dopravovala vodu tam, kam bylo potřeba – do kašen na ulicích, vznikajících manufaktur a továren, nebo někdy i do soukromých domů. Vodárny byly jednoduché, vznikaly na místě dřívějších vodních mlýnů a stejně jako ony, byly poháněny vodním kolem.
Tento způsob se často nezměnil po stovky let. V 19. století však začala spotřeba vody stoupat, mohlo za to zvětšování měst a budování výrobních podniků. Zlepšující se technické podmínky již dovolovaly vodu alespoň základním způsobem čistit a dopravovat ji lidem až do domů na dosah ruky, aby pro ni nemuseli chodit na ulici. V běžných činžovních domech byl kohoutek společný na chodbě nebo pavlači, v bohatších domácnostech měli vodovod zavedený až do bytu. Postupem času pak města budovala první moderní vodárny, které už vodu čistily tak kvalitně, že se dala pít beze strachu z onemocnění.
Vznik dnešních úpraven vody spadá většinou do 20. století. Některé z nich vznikly přebudováním starších vodáren a i když jsou dnes budovy historickými památkami, najdete v nich moderní vybavení splňující veškeré moderní standardy. Díky tomu můžeme dnes přijít do koupelny a natočit si vody kolik potřebujeme a kdykoliv ji potřebujeme. To však nic nemění na tom, že se o zdroje vody musíme starat a bránit jejich znečišťování. Aby se jednoho dne nestalo, že budeme trpět žízní a nemocemi tak, jako tomu bylo dříve.
PVK
